O malém trempíkovi

III.

Totem

"Dobré ráno! Hup, šup s postele! Zaspíš to krásné svítání..." probudil trempíka náhle tatínek.
Chudák trempík nejdřív hledal kde vlastně je a kam zmizel totem Dlouhý nos, ten starý dřevitý děda, který si s ním před chvílí povídal. A kde má maminku, že ho nebudí ona jemným pohlazením.
Tatínek měl jiné praktiky: Šups, hups, stáhl z něho pokaždé peřinu :"Vstávat a cvičit přesně jako ty králíkové z klobouku."
"Vojna není kojná, ale hodně naučí."dodal, jako vždycky když ho nutil se mít po ránu studenou vodou než ho odvedl do školky. Také teď ho, rozespalého vláčel nejdříve k pramínku, kde bylo ono přidělané umyvadlo, aby si umyl rozespalé oči. Studená rosa se ještě třpytila na větvích i na trávě, ale sluníčko už do ní vplétalo zlaté nitě. Brzy se propadnou rosné perličky- kam asi? Sluníčko je vypije!
Také  trempíkovi už tatínek přichystal čaj a sušenky k snídani. Tenhle čaj ale voněl úplně jinak než od maminky. Voněl lesem?!?
"Tatí, co je to za čaj?"
"Pravý, trampský. Včera jsem stihl nasbírat špičky ze smrků a přidal pár listů borůvčí. Tenhle mám nejraději." odpověděl taťka mezi kousnutím do pořádného krajíce.
"Nechceš taky kousek místo sušenky? " nabídl i trempíkovi
Kdyby to tak viděla maminka, slaninu a po ránu!
Ale slanina s krajícem chleba nějak krásně voněla....Honem kývl.
Tatínek mu s chutí kousek odřízl."Chlap, zálesák musí mít sílu; máš recht." dodal.
Po snídani tatínek povídal: "Půjdeme se projít, pojď" slaninu schoval k ostatnímu zase do lednice, která trempíka překvapila.
Tatínek měl totiž v podlaze udělaný sklípek, kam se šlo po schodech. Ty byly studené a z kamene. Na jednom z nižších schodů měl postavené láhve s pivem a kovové umyvadlo kam schoval máslo a vše co by se mohlo zkazit.
"Nediv se. Než se dostaneme domů tak ti vysvětlím  další kouzla" odpověděl na jeho udivený pohled.
A šlo se na výlet. Nešli sami, přidali se k nim také ostatní osadníci.
"Tak co, hrdino? Nebojíš se?" zeptala se velká kamarádka, které taťka říkal Světluško. Byla dlouhovlasá a vypadala jako víla Rusalka. jenomže měla na sobě přesně takové kalhoty jako taťka- maskáče a tričko na kterém byl namalovaný vousatý pán s dlouhými vlasy. prý se mu říká Sandokan a prý byl pirátským námořníkem. To by se trempíkovi líbilo, na lodi!
"Proč? Jsem už velký, už chodím do školky a myji se jako táta ve studené vodě. jsem statečný."odpověděl Světlušce.
"Tak to je dobře" řekla ona a tatínek dodal. "Až ho budou bolet nohy vezmu ho zase na ramena, našeho trempíka."
"A kam vlastně jdeme?"
"Překvapení; za lesem je řeka a kamarádi vodáci. svezou tě na lodi, když budeš hodný."
"Jůůůů!" zajásal trempík a otočil se k totemu.
Dlouhý nos na něj určitě mrkl jakoby mu zašeptal. "Neboj, já tě budu hlídat. A nezapomeň pozdravovat sluníčko, kdyby se zase ponořilo do vody!"
"Dlouhý nos je tedy opravdu kouzelný. Ví rovněž o dobrodružství se sluníčkem a vodníkem." řekl si a zamával mu.
A šli a vesele si zpívali, aby jim cesta utekla.

                  IV:

Taťka se ale s kamarády nevydal ani lesem, ani loukou, Šli lesním krajem, aby byli v chládku. Však  ještě na prošlapané lesní pěšině  stály zbytky rosy z rána. Taťka svému malému trempíkovi řekl, že je hezké jít tou trávou bos a sám si jako řada kamarádů sundal boty. Je to prý zdravé.
Občas do nohou píchal kamínek, občas ostřejší trs trávy. Také na kopřivy si musel dávat pozor. Ale vcelku to bylo příjemně chladivé.
Navíc kolem bylo pořád co vidět. tak také potkali malé mraveniště. Trempík se zastavil, protože byl zvědavý, jestli to není právě ono kde bydlel jeho Ferda mravenec. Mravenečkové ale byly daleko menší než ten z pohádkové knížky. Ani Brouka Pytlíka neviděl.
Navíc všichni kolem něho pospíchali do mraveniště a z mraveniště; také taťka pospíchal. Trempíkovi nezbylo než vstát a pokračovat .
 Jenomže; najednou se lekl. Něco zeleného, ošklivého mu skočilo přes cestu - ropucha! A taky maličká myš se kolem něho mihla z trávy do příkopu, ještěrka....
Taťka ho pro změnu za chvíli pozval podívat se na hada jak se hřeje na kameni u cesty kam se vyšplhalo slunce. Byla to prý užovka, řekl" Té se prý nemusíš bát." Zmije by se musel bát. Vypadá prý jako pruhovaná tkanička."
ˇ"Stopaři, kde jste se zapomněli?" volali kamarádi daleko vpředu.
"Nic naplat. Šups na koně a jedeme rychle!" řekl taťka a dodal. "Takhle by nám uplavali."
Konečně byli u řeky. Kamarádi a kamarádky už byli rozsazeni u bistra na dřevěných lavicích a popíjeli osvěžující nápoje, případně si vzali polévku s rohlíkem a jiné obědoviny. Také tatínek postavil před trempíka kelímek limonády, sobě vzal pivo  a oběma donesl také polévku: Pravou trampskou gulášovku do níž jemu i sobě nalámal po krajíci chleba.
Trempíkovi chutnalo dvojnásob. Už proto, že nějak dobře voněla, ale také proto, že dostal  po té dlouhé cestě poctivý hlad.

Když si odpočinuli a domluvili se s kamarády od vody, kteří si k nim přisedli kdo že s kým pojede sedl si tatínek s trempíkem k takovému velikému, silnému pánovi, co měl šedivé vousy dlouhé jako jeho šedivé vlasy. Všichni mu říkali Čochtan. Čochtan podal trempíkovi ruku a řekl mu: Ahoj, trempíku, vítám tě na své kocábce. Tady máš jako plavčík vestu a budeš nám dávat pozor na vlny, to je tvůj úkol. A taky budeš dávat pozor, aby nepřiplaval nějaký krokodýl ze ZOO, to bys nám musel hlásit hned, aby nás nesežral. To víš, já jsem tlustý, tak bych šel na řadu první. Tebe by slupl jako pralinku.Víme?"
Za chvilku v lodi povídá : "Mimochodem, víš, že tu máme jednu takovou opravdovou Pralinku? Podívej, tamhle vesluje. je to moje dcera Jája. Už je páťačka, ale na vodě se pomalu narodila. Víme?" a usmál se pod vousy.
Než se vrátili z projížďky řekou měl trempík v Čochtanovi dalšího velkého kamaráda. Také v ostatních vodácích včetně Pralinky..
Nejvíc byl potěšený, když mu na konci Čochtan řekl před taťkou " Ode dneška je statečný trempík velkým Trempíkem a už ho můžeš tatínku psát velkým písmenem." A provedl mu pravý vodácký křest, celého ho vykoupal.
Tak se stal Trempík nejen trampem, ale i vodákem. Vůbec nevadilo, že nedával chvíli ve vodě pozor, protože ho vlnky ukolébaly do pohádky.

Zdálo se mu, že Čochtan je takový ten mořský Bůh a že ho vzal do svého království pod hladinu, kde se mu páslo plno mořských koníků a ryby kolem byly jako služebníci; Jenom ty hezčí, pruhované, které má doma tatínek v akváriu jsou jako princezny a princové a tancují jak Čochtan vesluje.  Děd Vševěd z nebe zvědavě nahlíží, ale Čochtan ho nechce do království pustit: To tak, aby mu vypil všechnu vodu!
Zato obláčky, ty si střádá na své posteli z proutí jako polštáře. Podestýlá si s nimi také houpačku...
...houpy, houpy, houuu. Právě to ho probudilo. Čochtan zpíval z plna hrdla písničku

...Na vlnách se loďka houpá

píseň má ta k nebi stoupá....

Kde je má osada?

kde jsou moji kamarádi...

Aaach, kdyby tu byla maminka. Tady je krásně! A kamarád Čochtan by na to dodal určitě "Víme"

V.

Cesta nazpět byla nějaká delší. To proto, že se cestou stavěli všichni v místní restauraci na gáblíku - jak všichni říkají jídlu, Trempík dostal oblíbenou rajskou omáčku zatímco taťka si nechal nandat plný talíř guláše, Trempík vše dojedl pohárem a taťka dolil pivem; i potom měl Trempík hlad. Ani sušenka Milka jako železná zásoba mu totiž na vodě moc nepomohla."Inu, voda, ta dokáže člověka vytrávit..." konstatovala Světluška  a podala mu čokoládu, aby se podělil s novými kamarády.

Taťka- teď mu mohl říkat jako ostatní Stopař, taťka prý bude zase až doma- se rozhodl s ostatními, že si zajdou, jsou -li  už nějaké houby . A cesta lesem je prý kratší než oklikou kudy šli ráno.

Konečně byli v osadě!

Trempík se hnal hned do srubu. Vrhl se na batoh a probíral zásoby. paštika, chleba....

Kdyby tu byla maminka, měli by teplou večeři! zamračil se.

Taťka Stopař se rozesmál. Nepamatoval si, že by jeho klouček byl tak vyhládlý;"... jenomže, zadarmo ani kuře nehrabe, milý Trempíku. když ses stal velký, musíš mi pomoct. Usmažíme si vajíčka."

A Trempík se ujal role pomocného kuchaře. Podával Stopařovi vše o co ho požádal. O to rychleji bylo hotovo.

"Ještě po sobě uklidíme;" připomenul Stopař: " Jsme přeci správní chlapi."

A byl večer....

Na oblohu pomalu přišla- kde se vzala tu se vzdala první hvězda, Večernice.
Maminka mu kdysi vyprávěla pohádku o Slunečníku, Větrníku a Měsíčníku. Třeba je to zrovna jedna z těch princezen co si vzaly ty tři prince z nebe.

"Stopaři, budeme zase dělat oheń?"

"Budeme," povídal tatínek Stopař. "Pojď, naučím tě novému kouzlu." A vzal si s sebou dva kamínky- křemínky- jak říkal.

 Kamarádi už se u ohniště rovněž scházeli. Velcí kluci a holky navíc tahali klestí.
Zatímco Trempík s ostatními sjížděl vodu řada z nich dělala zásoby dřeva a čistila, jako správní trampové les. příště se ve službě vymění.

Stopař zase jako správný stopař vzal suché klestí a dřel o sebe ty dva kamínky až z nich vyskakovaly hvězdičky, jiskřičky, až klest začala doutnat, až z ní vyskočil plamínek. Plamínek Stopař vložil do nitra vatry a než se nadáli proskočil vatrou velký plamen.

"Kouzlo" zakřičel Trempík. "Taťka Stopař je kouzelník!"

"Až přijde tvůj čas také tě to naučím, neboj. Oheń je sice kamarád, ale dokáže být i pěkně zlý, proto si s ním děti nemají hrát." Odpověděl Stopař, když přidával suchá polínka.

 Konečně už tedy všichni seděli na svých místech a  Blekota vytáhl kytaru. Proč mu kolem říkali Blekota, když uměl tak hezky zpívat?

Inu, když Blekota nezpíval, tak se někdy zapomínal a zakoktával se. Neposmívali se mu tím, naopak, všichni ho měli rádi včetně jeho Divoženky a dcery Berušky a Lumpíka, kluka, který už byl veliký jako jeho táta a po prázdninách se měl jít učit na kováře jako je jeho táta. Však se i Stopařovi líbilo co uměl Blekota vykovat a zamlouval si od něho dárky pro maminku na zahrádku. už měli doma branku. 

 Trempíka napadlo, že dnešní den byl vlastně hodně krátký, a přitom toho tolik stihli! Sjeli vodu, našli pár hub, poznal ropuchu, Blekota zpívá u ohně, kterého Stopař vykouzlil z kamínků....

      ...Vidíš, teď hvězda spadla

studánce do klína

a jako růže zvadlá

táborák zhasíná

nebe je závin, modrý dým

 tam větrem chtěl bych být

 a nebo lodí plout a plout

 a nikde nezakotvit

Noc hladí mne a hýčká 

a mě je všelijak

 už zní jen píseň z víčka

 zhasíná táborák...

Také Trempíkovi už zní píseň z víčka, oči má zavřené a pohádka si ho odnáší daleko, předaleko. Do země kde bydlí Slunečník, Větrník a Měsíčník. Sedí na zlatém trůně a vítají Trempíka. "Buď vítán, veliký trampe. Dneska jsme tě viděli jak jsi byl statečným plavčíkem a velkým hrdinou, který se nebál ani hada ani  skokana..."

 A propadla se zem a Trempík už zase spal schoulený u velikého, statečného Stopaře, který ho chtěl všechno naučit

VI.

 Ještě mu znělo spánkem houpy, houpy, ještě se mu zdálo jak ho houpají vlnky, když ho někdo jemně pohladil po čele. Jednou, podruhé...

Trempíkovi ze spánku vyskočilo "maminka" a honem otevřel oči.

Maminka! Sedmikráska tatínkova! Sklání se nad ním a usmívá se jak tvrdě to spal. A venku už sluníčko pospíchá k vrcholku, svítání nechalo za sebou.

"Co ty, sedmispáči můj? Ještě nebudeš vstávat? Všichni už se připravují hledat poklad a ty bys ho zaspal"

"Kdepak, maminko, Sedmikrásko, už vstávám." Hup a šup, okamžitě měl na sobě kraťasy a tričko a pospíchal se umýt k umyvadlo u pramínku, aby maminka viděla jak už je velký.
Musela se usmát. "Jak víš, že jsem Semikráska?"
" To mi vyprávěl Dlouhý nos- víš, ten totem co to tu hlídá. A taky řadu jiných věcí, abych se tu bez tebe nebál"
"Jen jsi chvilku beze mne a jak jsi mi vyrostl!"
"To tedy ano. Už nejsem žádný malý trempík, ale velký Trempík. Čochtan mne pokřtil na vodáka a naučí mne plavat, abych nemusel být leklá rybička, ale pořádný plavčík!" chlubil se Trempík dál.
"Ale kde jsi se tu vzala ty? Nejsi sen, že ne?"
"To víš, že ne. Pan doktor mne prohlédl, že naše budoucí holčička se má k světu a já také, tak jsem se rozjela podívat jak tu spolu válčíte. Vidím, že dobře. Ani tu nemáte haldu špinavých triček a ponožek jak jsem se bála..." pochválila Trempíka maminka.
"Slibuji, že doma budu taky tak uklízet" stulil se k mamince.
Maminka ho ale jemně odstrčila "Ale teď honem rychle musíme běžet za pokladem, tatínek už čeká..."
"To tady není tatínek, ale Stopař. A ty jsi jeho Sedmikráska" poučil jí znovu Trempík honem, honem se obouvajíce. O poklad skutečně nechtěl přijít, zvlášť, když mu Stopař slíbil, že možná potkají i strašidla.
A šli. Taťka Stopař nejdřív Sedmikrásku přemlouval, jestli nechce raději být ve stínu srubu a plést holčičce šatičky, ale maminka se usmála, jestli chce mít panenku nebo trempku. Stopař rezignoval. Každopádně jí vzal bágl, aby se nemusela s ničím nést.
Až přijde první sníh přijde holčička na svět. Musí se naučit také správným vandrům. Tentokrát už maminku, svou Sedmikrásku nebude nechávat doma samotnou a spoléhat až malá vyroste. Honilo se mu hlavou.
Bude Sedmikrásce ve všem pomáhat. I Trempík.
Ale to už Trempík křičel, že na stromě visí mašlička:
"Zpráva" řekl Stopař a hned ukázal Trempíkovi stopu v podobě větvičky ukazující směr. Za chvilku našli další stopu a další a další, v podobě kamínků, v podobě stébel trávy, na pařezu...
Trempíka napadlo, že už ví, proč se taťkovi říká Stopař. On všechno v přírodě přečte. Ukázal mu mimo jiné kde má zajíc domek - noru, kde je nora jezevce či kde hnízdí datel a jak vlastně vypadá sojka co o ní zpívají "Chytil táta sojku, chytila máma taky...".
Sluníčko nad nimi se veselo koulelo s nimi jako by i ono hrálo hru na hledání pokladu. Zalézalo větvemi pod houštiny a hned zase šplhalo po pavučinkách křehkých, skoro neviditelných.
Ani si nevšiml, že jejich Sedmikráska se někam vytratila. Sedla si na kraji lesa k potůčku a rozhodla se tam, ve stínu počkat až se vrátí oba s dalšími a s pokladem. Přeci jen byla holčička u ní, v bříšku těžší a tím jí bolely víc nohy.

Konečně! Poklad je na světě! A našli ho všichni společně. Panečku, veliká krabice cukrovinek dětem a mužským basa piva! Na ženy by se nedostalo, kdyby chlapi neřekli, že jim rádi dají navrch také jedno.
A byl čas návratu. každý si snědl svůj díl svačiny, osvěžil se. Teprve teď viděl Trempík, že Sedmikráska schází.
 Starý Bručoun, který nebyl starý, ale říkalo se mu tak, Trempíka poškádlil: "Vzal si jí lesní pán, líbila se mu"
Trempík se podíval na tatínka, ale Stopař se usmíval. To byl hned i on klidnější. "Kdepak, Sedmikráska se někde schovala, jdu ji hledat" a hned vyrazil.
Taťka ho zastavil. "Počkej, jdeme všichni."
A šli.
Došli k potůčku, kde mamka Sedmikráska seděla a vila si věneček z jemných lučních kvítků spolu kolem. Už měla jeden. Ten druhý měl být Trempíkovi.
A vydali se všichni nazpět do osady a vesele si zpívali trampské popěvky.jen Trempíka už musel Stopař vzít zase  na koně. Nebylo divu, že se mu zavíraly oči, tolik zážitků. Tříletý bojovník už tak zvládal víc než čekal.
A to tatínek nevěděl, že sluníčko, ještě než zapadne honem šeptalo  Trempíkovi do snu. "Pošlu ti měsíčka, poví ti kdo je to ten lesa pán..."

VII.

Tentokrát Trempík zaspal i oheń. Byl to vlastně jenom malý ohýnek, kde sedělo jenom pár jedinců co zbyli, protože se skoro všichni museli vrátit do práce a do školy. Prázdniny totiž stály teprve na prahu dveří.

Zato ráno otevřel oči první a pohled z okna ho rozzlobil "Prší!"

...ošklivě prší. Co budou dělat?  Budí Stopaře.

"Pssst" šeptá Stopař vzápětí, aby nebudil Sedmikrásku. Potřebuje s holčičkou v bříšku hodně spát, aby byly obě hodně hezké.

"Pojď, uděláme jí zatím snídani." vyzval Trempíka, když se oblékal. "Je třeba připravit vodu, aby měla v zásobě i dřevo do kamen." a hned Trempíka zapojil do konání.

Když měli skoro hotovo Sedmikráska otevřela oči, ranní bílá káva už totiž voněla na stole a Trempík pomáhat Stopaři mazat chleba oblíbenou marmeládou z jahod od Šumavské babičky, kterou přivezla Sedmikráska stejně jako řízky co hned ten den zmizeli v břiše vyhládlých zálesáků.

"Dobré ráno, moji kluci" protáhla se a usmála.

"Moc se nesměj, dnes se mračí obloha a prý bude trucovat celý den" konstatoval Stopař a dal jí pusu.

"Což ale nevadí" dokončil řeč "Sousedé nás pozvali na pokec a na karty."

"Kdo?" Byl zvědavý Trempík.

"Vlk s Medvědicí. Zůstali tu s námi jediní na celý týden. Ostatní museli za povinnostmi domů."

Samozřejmě, že Trempík znal Vlka a Medvědici. Byli jako babička s dědečkem na Šumavě. Trempík je měl za ty tři dny stejně rád.
 Babička a děda v Plzni neměli pořád čas. Babička pracovala v nemocnici a děda jezdil sanitou,záchrankou, tak kolikrát nepotkávali doma ani jeden druhého a psali si lístečky. Zato slíbili Trempíkovi, že ho vezmou s sebou opět v létě k moři.

To Šumavská babi a děda měli spousty času. Děda byl hajným a bral ho do lesa sotva se naučil chodit a babička ještě nedávno roznášela dopisy a proto znala lidi z dalekého okolí. Vozila jim psaníčka, ale zároveň jim pomáhala třeba s nákupem, když nemohli.Teď, aby se jí v důchodu nestýskalo si pořídila slepičky, králíkyˇa od dědy převzala i včely a prodávala med a vyráběla skvělé marmelády nejen z jahod jak Trempík rád.

Medvěd se s vlkem prý rádi nemají, ale Medvědice s Vlkem se měli hodně rádi. Vše u nich bylo takové úsměvné a hezké...

Vlk byl sice takový samotář, že nejraději do přírody  vyrážel sám,. ale Medvědice byla taková hodná mamina, která měla vždycky v zásobě pohlazení i pamlsek a čekala s  kotlíkem plným po okraj na hladové.

Také teď na ně čekali, na stole konvice plná lesního čaje a vykouzlený koláč s jahůdkami na kterých včera byla  Medvědice zatímco  všichni okolní hledali poklad. Takže, její poklad byl teď na talíři...smáli se všichni.

VIII.

A bylo vůbec veselo. Trempík mMdvědici a hlavně Vlkovi ukázal jak dobře umí zelenou louku i záchod a Vlk ho zato zaučil do další karetní hry- prší. Medvědice mu pomáhala poznávat kolik která karta znamená a tak se jim podařilo společně dokonce třikrát vyhrát. A nezůstalo jenom u karet. Medvědice také vyprávěla proč má ráda s Vlkem indiány, že určitě její praprapraděda s prapraprababičkou museli být indiány  a nechali jí tady plno indiánských pohádek.

Protože počasí se nechtělo zbavit deště pozvala je Medvědice také na oběd. Měla výbornou houbovou omáčku ze prvních jarních hub - májovek, s vajíčkem a vdolkem. Pánečku, jako u babičky na Šumavě!

Maminčino rizoto co také miloval musí počkat, aspoň nemusí do deště.

Sedmikráska se sice ošívala, že obtěžují takhle dlouho, ale všichni ji utěšovali, že to vůbec není obtěžování, ale že to v tom špatném počasí veseleji utíká. 

Tak tedy dobře, nechala se také ona zlákat. Navrhla však, že tím pádem musí Medvědici pomáhat. Proč ne? Aspoň bude víc času na indiánskou pohádku pro Trempíka.A chlapi půjdou něco kutit, aby nerušili.

Je daleká, daleká zem, do které se dostane ten kdo přeplave převeliké moře. V té zemi žijí i koně divoce a kdo chce mít koně musí si ho nejdříve ochočit. Tam také žijí indiáni, kteří mají rádi přírodu, protože říkají, že Zem je matka všeho a Vesmír je jeho tatínek a oba na nás dávají pozor a když zlobíme tak nás potrestají.

V té zemi žil klučina, který byl velký jako jsi ty, Trempíku. Byl všetečný a vůbec nechtěl poslouchat maminku ani tatínka, ani svoje starší sourozence, protože si myslel, že už je hned veliký jako oni. To nevadí, že, jak říkal jeho tatínek, Divoký orel,  je malý jak zvětšený palec jeho ruky. 

Tak se jednou tenhle Nezbeda vydal sám za dobrodružstvím.

Slunce zrovna vycházelo na svou pouť a všechno kolem se chystalo k opuštění snů, když Nezbeda vyrazil. Už večer si sbalil svůj raneček, kde mamince ukradl ze zásob, aby neměl hlad- Však se maminka nebude zlobit, beztak by jí to snědl.

 A šel vstříc Sluníčku: "Sluníčko, veď mne. "

Sluníčko na něj zamrkalo. "Proč ne?"

A tak šli. Nezbeda a Slunce. Občas si spolu hráli na schovávanou. Tedy Slunce se prohánělo mezi oblaky velkými přes půl nebe jak kolem něj letěli, až si Nezbeda myslel, že ho spolkly, ale po chvíli už zase od mraků vyjuklo.Zatímco Slunce bylo za chvíli na vrcholu byl Nezbeda teprve půlce cesty a nohy už ho bolely.

Byl čas vytáhnout zásoby.
Kde se vzala tu se vzala pouštní liška"Dej mi kousek, prosím. Pomůžu ti až budeš v nesnázích"
"Proč ne" povídal Nezbeda a dal jí kus sousta. Také přidal po cestě orlovi od drobku zbývajících zásob.
A medvíděti grizzly, které spadlo z větve do úžlabiny divoce se valící řeky statečně pomohl vyškrábat se na cestu až se mu slíbila medvědice se odměnit až mu bude ouvej.
A stalo se. Nezbedu čekala dlouhá noc a po ní musel projít řadou nebezpečí, která mu noví přátelé pomohli překonat.
Tak přečkal v bezpečí i druhou, třetí, čtvrtou noc. Zásoby ale už došly, blížil se čas návratu domů. Měl ale strach, že dostane výprask, ten  mu bránil v návratu.
Sluníčko, které mu zrána juklo do jeho  mu ale šeptlo:" Jsi už velký a statečný lovec, nemáš se čeho bát..."
A tak se vydal nazpátek. Zase se předháněl se sluníčkem, ale dnes obráceným směrem, zpět. Slunce tedy šlo pozpátku.
Maminka s tatínkem seděli celí ustaraní kde mají toho svého Nezbedu. A hle! Tamhle někdo jde a je podobný jejich klukovi o kousek většímu než palec tatínkovo dlaně. Ale tenhle je nějaký větší...
Ale ne, byl to jejich Nezbeda. jen kousek povyrostl o svou statečnost. Oba ho obejmuli a vůbec se nezlobili.

Trempík, zabraný do poslechu si ani nevšiml, že se k poslechu přidal i Stopař a Vlk.
Teprve když Stopař přidal "Ne abys to beze mne zkoušel sám také je zpozoroval. byl čas návratu. Den už se lámal, ale venku  nepřestalo doposud pršet.

IX.

 Ráno už sice nepršelo, ale zato bylo mlhavo. 

"To se paří les." povídal Stopař sotva se v posteli  rozhlédl.

 " To se nám půjde hezky na výlet" dodal vstávaje a pošťuchujíc  Trempíka. "Dnes je v plánu hrad Loket." a kdo bude zlobit zůstává v tamním vězení."

"Jůůů" polekal se nejdřív Trempík,ale když viděl, že se Stopař směje přišlo mu na mysl, že to tak zlé nebude.

"Maminka Sedmikráska pojede s námi?"

"Sedmikrásku necháme doma, protože jako správná squaw, jak říkají indiáni maminám, musí udržovat oheň. Zato s námi musí Medvědice, kdo by nás živil?" dodal Stopař

"A Vlk taky pojede|?"

"To se ví. Vlk je jako veliký náčelník. Je to šérif této osady. Musí nás vést, abychom nezabloudili."

"A co totem, Dlouhý nos?"

"Totem nemůže. Jak tu  ty dlouhé roky hlídá ohniště zdřevěněly mu nohy do jednoho kmenu" smál se Stopař.

"Ale nezapomeň ho pozdravit, až budeme odcházet, aby se na nás nezlobil"

Trempík slíbil a svůj slib splnil. Ještě z dálky znovu zamával jak své Sedmikrásce tak i Dlouhému nosu, i  když ten byl k němu zády. Bodej´t, musí dávat pozor na ohniště!

 Na nádraží byl překvapený, když uviděl Čochtana a další dva velké kamarády, ale bez Jáji, která musela s ostatními dětmi do školy. prý tam jedou také prozkoumat strašidla, jestli tam děti budou moc. Trempík prý bude průzkumníkem.

Nečekali dlouho než přijel vláček motoráček. Tedy, byla to taky taková žlutá lokálka, kterou přijeli, ale vezla je na opačnou stranu. Po cestě si povídali o mašinkách. ukázalo se, že Čochtan stejně jako Bobr, další velký kamarád jsou staří nádražáci a vědí o vlacích hodně. Také s vlaky hodně projezdili.

Trempík napjatě poslouchal dokud Bobr nepřipomněl, že lásku k mašinám získal, když zahlédl pohádku o Nezbedné mašince...."Zastavte vlak, vlak nezdvořák!" si pamatuje dodnes.

"Tu znám! A vím ještě o dalších . Třeba o té jak nechtěla jezdit po kolejích, jak potkala černokněžníka!"

A tak jim cesta utekla jedna dvě, a byli v Lokti. Veliké skály kolem Trempíka očarovaly. Okamžitě si připadal  jakoby vstoupil do pohádky. Rozhlížel se odkud přijede král či princ zvlášť když ho z dalších kamarádů Velký voko upozornil ať si dá na nádvoří pozor, číhá tam drak. A nelhal.

 Trempík se chytil pro jistotu nenápadně Stopaře za ruku, ale tak, aby to ti tři neviděli. Zase byl natolik statečný, že jim nechtěl ukázat strach!

 A že na tom hradě bylo věcí k vidění! Na závěr Stopař slíbil, že budou -li v létě na hradě rytíři, že ho tam opět vezme. A Sedmikrásce poví, že se nebál jejich klouček ani vězení.

 A jelo se nazpátek. Trempík si samými zážitky zdříml a zdálo se mu, že nemusí na rytíře čekat až na prázdniny, ale že za ním přišli z nádvoří a  dali mu taky meč- a že byl těžký, přidali brnění a učili ho boji.

Drak se ně koukal přivázaný seshora a nejdřív se Trempíkovi smál, ale brzy zlostí pouštěl oheň a rytířové mu hrozili, že ho zavřou do  pece a bude muset topit pro pekaře.

 Však už mu přinášel pekař za odměnu veliký dort a s ním šla princezna. Ale to nebyla princezna z pohádky. To byla přeci Sedmikráska!

"Maminko!Sedmikrásko"rozběhl se Trempík do náruče maminky, která na ně čekala zvědavá na nádraží.

Celou cestu jí potom měl co vypravovat až ho Stopař napomenul, že je čas se rozloučit s kamarády.

Honem, se otočila a zamával jim alespoň "Ahoooj" hrdý na to jak je velký a jak velké kamarády to má.

"Ahoooj" odpověděli mu Velký voko a Bobr. "A vezmi tatínka v sobotu zase na vodu, přijedou i děti!"

Tatínek kývl, že přijdou určitě.

 |Minuli rozcestí, rybník...Trempík už cestu znal, pozdravil vodníka, kde si chvilku odpočinuli, a už byli za chvilku u totemu Velký nos a doma, ve srubu.

 A už byl taky večer a maminka, Sedmikráska uložila unaveného Trempíka do postele a zpívala mu jeho milovanou

Spinkej můj maličký, 

máš v očích hvězdičky

 dám ti je do vlasů 

tak usínej, už usínej

Ho, Ho Watanay

ho, ho Watanay

ho, ho Watanay

 Kyokena, Kyoena

Sladkou vůni nese ti

noční motýl z paseky

 vánek ho kolíbá

už nezpívá, už nezpívá

Ho, ho Watanay

ho ho  Watanay

ho ho Watanay

Kyokena Kyokena

 V lukách to zavoní

 rád jezdíš na koni

 má barvu havraní

 jak uhání, jak uhání

Ho,ho Watanay, 

ho, ho Watanay

ho, ho Watanay

Kyokena, Kyokena

V dlaních motýl usedá

hvězdička už zhasíná

 vánek co jí k tobě snes 

až do léta ti odlétá, 

Ho, ho Watanay

ho, ho Watanay

ho, ho Watanay

Kiokena, Kyokena

...a byla noc a všichni šli svým snem za novým dobrodružstvím...

                                                                                         X.

  Ráno sluníčko, pokušitel všechny svými paprsky polehtalo, ale vzápětí zase zalezlo jakoby říkalo"Vstávejte, lenoši", ale samo se vrátilo do postele z šedým mraků, když splnilo úkol. 

Trempík se protáhl a - co že Stopař dnes nevelí vstávat a cvičit? No, nic, půjde ho vzbudit on.

A už je mezi Stopařem a Sedmikráskou a vystrkuje Stopaře z postele: "Vstávat a cvičit a neulejvat se!" 

 Stopař jedním okem škodolibě mrkl. "Dne se nevstává, dneska je den postelový. Kdo vstane musí dělat snídani...!"

Sedmikráska se usmála "Tak to je dneska řada na Trempíkovi. Já si poroučím džus a loupáky, které jsme včera přivezly s Medvědicí."

"Přivezly?" diví se Trempík.

Sedmikráska šibalsky mrkla: " To víš, že ano. Vy jste s honili na Lokti strašidla, my jsme se vydaly do města na prohlídku zásob. Co měli kde dobrého to jsme brali jako správné squaw. Dokonce jsem změnila účes, ale ani Stopař, ani ty jste si nevšimli, jací jste špatní pozorovatelé" a rovněž šibalsky oba plácla po hlavě.

"Ukaž, ať si tě lépe prohlídneme; " odstrčil ji naooko Stopař. "No, opravdu, naše |Sedmikráska nemá své dlouhé vlasy, ale klukovskou kštici!"

Také Trempík si uvědomil, že Sedmikrásce, mamince schází její dlouhé prstence vlasů, ale že vypadá skoro jako kluk. Jak si toho mohl nevšimnout! To asi proto, že si vlasy pokaždé svazovala dozadu gumičkou- Stopař vždycky říkal, že má ohon jako lištička, že kdyby nebyla Sedmikráskou...

Nedalo se nic dělat, Trempík šel pro loupáky a pro džus pro maminku Sedmikrásku a pro sebe. Taťka Stopař se přidal a hned si také ukradl z košíčku dva. Vstal ale, že si k tomu musí udělat pořádné chlapské kafe.

Byl ale rád stejně jako Trempík, že éra vaječných snídaní je přerušena. Není nad to mít doma takovou hodnou squaw- hospodyňku.
"Zato dnes zase vaříme my dva, aby si naše Sedmikráska odpočinula, když nám přinesla takových zásob " řekl po snídani Trempíkovi. "Budeš mi asistovat."
"A co budu dělat já? " odvětila Sedmikráska.
" Třeba nám přečteš pohádku," odpověděl Stopař. "také si rád poslechnu, dlouho jsem žádnou neslyšel"
Sedmikráska se usmála: "tak to tedy ju, kuchtíci. |Přečtu vám jak pejsek a kočička uklízeli a pak jak si upekli dort a než jim vystydl šli na vycházku. Jak si pejsek roztrhl kalhoty a co se stalo, když se vrátili z vycházky, kam zmizel dort..."
"To ano..." volali oba a dali se do práce. Budeš poctivý, trampský buřtuguláš do jednoho kotlíku: Mají brambory, buřtíky, papriky,rajčata, fazole, cibule i houby se našly...
A dali se do vaření a Sedmikráska četla až se při tom všichni smáli.
Po obědě, když bylo umyté nádobí bylo konečně i větší teplo, tak se  dohodli, že půjdou na vycházku. Půjdou do lesa a zahrají si na stopovanou. To bude legrace!
V lese je to fajn. V lese existuje veliké množství schovávaček a zároveň je v něm plno tajemství.  Stopař mu ukazoval každou chvíli něco zajímavého. Tamhle juká veverka, tady se mihl nějaký had, tady kuká kukačka, tam datel hledá červíky...
 "Tamten pařez, to bude nějaký zakletý děda Mecháček;" povídá najednou Sedmikráska. "Pojďme si k němu odpočinout.
Stopař nejdřív chtěl protestovat, že takhle nedojdou k rybníku, ale když se pořádně podíval na pařez dal Sedmikrásce za pravdu. Chvilku si odpočinou. Děda Mecháček přímo lákal si s ním popovídat. Rybník neuteče.
A byl čas návratu. K rybníku se půjde až zítra jestli bude hezky, protože se nad lesem zase skupovaly mraky co nesou déšť.
"Doufám, že nezmokneme" bála se Sedmikráska.
Zmokli. Docela dost. Trempík totiž Stopaři chtěl dokázat, že už je plavcem, tak se muselo i k onomu rybníku.
Ještě, že doma měli v zásobě dříví a Stopař rozdělal v krbu oheň zatímco Sedmikráska uvařila čaj z čerstvého jahodiní, z listů co nasbírala cestou.
Trempíkovi se, vyvětranému v tom teploučku z krbu zavíral očka. Aby ne, to si musel srovnat v hlavě  co jim v lese chtěl ten děda Mecháček povědět. Ani přitom nestihl vzpomenout na známého - vodníka z rybníka.

Dědeček Mecháček totiž vypravoval: Prý se narodil ze šišky, kterou shodila neposlušná veverka, když si nechtěla dělat zásoby na zimu. A když potom padalo listí přikrylo šíšku peřinkou. Semínko z ní se s ostatními zavrtalo do země kde spalo a spalo až do jarního tání, ani nevědělo, že brzy i ta hromádka listí byla zasypaná závějí sněhu.
Ten sníh roztával pod doteky sluníčka tak rychle až vznikly potůčky. A taky zem hltavě pila co zbylo ze sněhu. Voda probudila semínko a to si řeklo, že je zvědavé co se děje a tlačilo se ze země....
A najednou byl na světě malý stromeček. Zvědavý rostl a rostl, lidé mu říkali Smrku, až byl veliký, nejvyšší ze všech stromů kolem sebe.
Tak běžel čas. Byl tu čas stáří. Už neměl sílu bránit se větru, slunci,dešti. přišli těžaři s pilami a řekli si: "Tenhle strom už není králem lesa, nějak nám sesychá, a uřízli mi korunu. "Zbyl jsem tu já, abych vyprávěl pohádky. To se mi líbí. Dostal jsem odměnou pěkný zelený kožíšek a už mi není ani zima, ani horko, jenom pohádkově...

XI.

"Tatííí, kdy půjdeme konečně na tu vodu?" vzbudil se pojedenou Trempík ze sna jako by byl vystřelený.

Taťka Stopař prudce otevřel oči: zdá se mu to? Nezdá!

Trempík sedí na posteli a teprve teď jakoby se skutečně probouzel tahá ho za ruku: "Stopaři, kdy půjdeme za Čochtanem a Bobrem?  Včera mi v rybníku už přeci šlo docela plavat, sám jsi mne pochválil!"

probudil svým halasem také Sedmikrásku, která se  teď na oba udiveně dívá.

Stopař ji konejšivě objal a přivinul do náruče i Trempíka, aby ho zklidnil. "Ale ano, už jsi stihl pár temp na to, že ti v tom chladu drkotali zuby a Sedmikráska mi za tebe večer hubovala, že nastydneš."

"Nenastydl jsem!" hrdě oponoval Trempík. "Nebyla mi ani zima!"

"A kdo to drkotal zuby a byl celý modrý?" přidala se Sedmikráska.

" Vodník je také celý zelený jak bydlí ve vodě, tak jsem taky já vypadal modře, zeptejte se vodníka." vymýšlel si, aby se Sedmikráska nebála, že mu byla opravdu zima. Hrdina musí něco vydržet mu přeci říkal Stopař také doma. A to nebyli na vandru a neučil ho plavat.

"Jak myslíš:" uzavřel debatu Stopař. "Ale teď se jde snídat, hrdino, šups mi pomoct."

Udělali spolu snídani i pro Sedmikrásku a když se nasnídali a poklidili po sobě povídá Stopař.

"Jde se pro Vlka jdeme za kamarády na vodu, když jsi ten hrdina."

"A Sedmikráska?"

"Ta musí s Medvědicí přeci uvařit a vyprat prádlo, tak jim nejdřív musíme nanosit vodu do necek, " přidal Vlk.

Trempíka v tu chvíli zamrzelo, že Stopaři připomněl Sedmikrásku, nemusel by pro vodu; Co ale dělat. Když Stopař řekne a Trempík něco chce. ..Už to znal.

Tak honem nanosili vodu a Trempík běžel napřed pro Vlka. Také Vlk nosil vodu do necek. Navíc prohlásil, že je to malér, protože musí do města pro zásoby.

" To se nic neděje" povídá na to Stopař. "Namíříme škunery do zátoky města a někde v okolí nabereme i pro nás" a mrkl na Trempíka.

"To bude Sedmikráska koukat, až jí přivezeme jahody! Určitě jí musíme koupit první jahody!"

Bobr s Velkým vokem ještě podřimovali. prý do půlnoci a pak do rána mastili karty spolu s Bivojem a Juráškem, kteří večer přijeli. Budou připravovat byvak pro svoje squaw jen co přijde pátek večer.

Trempík na ně upřel své smutné oči:

"Ale ju, " mrkl Čochtan. také prý se potřebuje osvěžit, nebo mu ta jeho Máří Magdaléna neuvěří, že byl jen u karet.

Také ostatní si dali říct." Do městečka na pivečkaaaa" zapěl Jurášek, nejmladší člen týmu, který se teprve nedávno oženil, ale už mu žena pospíchala do porodnice. Až se v pondělí vrátí možná už bude mít nového plavčíka...

"Vezmi si hlavně mobil" houkl Vlk. "Co kdyby tě plavčík předběhl a připlaval už dnes?"

"Nestraš." povídá Jurášek. "máme to naplánované, že v neděli přijedu, vymaluji a v úterý si pro ně pojedu!"

A už byly lodě na vodě. A už pluli. Trempík co plavčík bedlivě pozoroval, ale v hlavě mu znělo- Plaváček připluje...

Připluje takhle k mamince i jeho sestřička? Po řece? Proto  přijela Sedmikráska sem, za nimi? A kdo to kope v tom jejím bříšku?

Stopaře ani jeho kamarádů se zeptat nechtěl, aby se mu nesmáli, že je prtě a že toho ještě hodně neví. Až připlujou nazpět, tak se Sedmikrásky večer zeptá sám. ta se mu smát nebude.

"Zpívej s námi! " povídá Čochtan. " A neříkej, že tuhle neznáš, že tě jí Stopař nenaučil."

...prší, prší, jen se leje

námořník se tomu směje

nohy máčí ve vodě

a je celý v pohodě...

Ale ono nepršelo, naopak. Nad tou rozesmátou a rozezpívanou vodáckou partou se sluníčko rozesmálo a koulelo po vodě kotouly ve vlnách po tu mocných tu plachých úderech pádly. A vlnky sami se po rozmáchnutí pádly rozebíhaly ke břehům jak je od sebe plavci odháněli.

Ba jo, ba ano, tenhle výlet, chlapský úlet je báječně vyvedený. Bude mít Medvědici i svojí Sedmikrásce co vyprávět.

XII

Jenomže, když se vrátili čekalo Vlka nemilé přivítání. Medvědici nebylo dobře.To to nešťastné neckové praní. Už to není pro babičky, vzdychala.

No, nedá se nic dělat. přestože je dneska čtvrtek, zítra pátek a vrátí se kamarádi i s drobotinou, koláč už jim Vlk rozdá sám. Tedy, nejdřív jí musí pomoci dojet domů.

Kdyby tušila, že si ji vezmou hned i do nemocnice určitě by se jí tuplem nechtělo.Ale, to nevěděl ani Trempík, který se s Vlkem těšil, že Medvědici dají jen injekci co jí narovná záda. Byla mu vlastně třetí babičkou.

Ještě že měl Bobr za chajdou zastrčené auto a nemuseli tu dlouhou cestu k nádraží. Přijel pro Medvědici a s Vlkem ji opatrně naložili.

"Ahoj, večer! A nezapomeň, že zítra je zase pátek s večerním potlachem! Kamarádi přijedou!" mávali Medvědici a Vlkovi dokud auto nezmizelo  v lesní zákrutě.

A byl večer a na osadu zbyli jen oni tři a Dlouhej nos- totem, který klidně hleděl před sebe. Co by měl říkat?

Oheň dnes nebude, leda ten malý, v chajdě řečené srub. Nakouknou tam měsíček a hvězdami, jeho ovečkami jestli Trempík po tom namáhavém dnu dobře spí.

A pohádka nebude, Dlouhej nose?

Sedmikráska leží vedle Trempíka, kterému je smutno po Medvědici, a snaží se ho utěšit.

"Měsíčku, přijď dnes brzy a nech nám tu jednu," prosí totem za Sedmikrásku.

Zdá se, že měsíc vyslyšel prosbu. Obloha je průzračná a Večernice zablikala, že je tu také.

"O čem dneska budeme vyprávět? Že nevíš, Trempíku?  A co o o vodě, kde jste dneska veslovali?"

Jestlipak víš, proč se voda kolem tak vlnila? Víš, že voda je vlastně zakletá víla, která byla  kdysi v jednom království, kde si ji chtěl vzít jeden černý mračný rytíř? Víla si ho ale nechtěla vzít, protože se jí líbil slunečný princ, který za ní přijížděl na bílém koni a vždycky jí  zpíval krásné písničky. To se mračnému rytíři nelíbilo a slunečného rytíře zahnal co nejdál mohl. 

Víle bylo smutno a začala plakat. A plakala a plakala, až se v pláči rozpustila. Z malého pramínku vznikl potůček, z potůčku řeka; vlnky jsou její vlasy, které jí rozčesáváš. Když se podíváš do její hladiny uvidíš jestli se zrovna směje, že za ní přišel její slunečný rytíř, či že je smutná, že přišel nazpět rytíř mračný.

A Trempík, ručky dané pod bradou má zavřené oči a ve spánku vidí vílu jak se rozpouští v bystřině kde mají ukryté umyvadlo a odkud berou pramenitou vodu, slzy z ní utíkají do potůčku, přes rybník u vodníka má cestičku do řeky kde ve dne pluly na lodích a čechrali jí vlnité vlasy...

Dobrou noc, Trempíku. Zítra je pondělí a přijedou ti kamarádi. Velcí i malí.